...zahrada - nejkrásnější obývák ...

O rostlinách

Okrasné jabloně

25. září 2010 v 1:24 | Pavel Ch.
Do této rubriky jsem dlouho nic nepřidal, a teď nastala ta správná doba podívat se opět na nějakou skupinu rostlin.
Když se řekne jablíčko, někdo si představí Spartan, Topaz, Jonagold, či při troše nostalgie k starým časům třeba Matčino či Ontario. Ale kromě ovocných odrůd existuje také celá řada jabloní ozdobných. Ty můžou být krásné či zajímavé jak květy, tak také nádhernými plody. Je to trochu legrační situace. Kdysi dávno se z drobnoplodých odrůd šlechtili velkoplodé, dnes se opět šlechtí zpátky na odrůdy s malými plody. A jen tak mimochodem, týká se to také odrůd ovocných. Maloplodé odrůdy ovocných jabloní se šlechtí se záměrem vypěstovat jenom tak velké jablíčko, aby se  dětem akorát   vešlo do krabice na školní svačinu. Ale vraťme se zpátky k jabloním okrasným.
Marshall Oyama
Koupit si dnes rostlinku okrasné jabloně by snad neměl být žádný velký problém. V zahradnictvích i v zahradních centrech bývají tyto stromy relativně často v nabídce. Problémem však v mnoha případech spíše bývá, jak si správně vybrat. Navzdory tomu v jaké době žijeme, informací o těchto rostlinách v některých prodejnách moc nenalezneme. Tak si do toho temna vneseme spolu trochu světla, protože i v tomto případě platí, že není jabko jako jabko. Mimochodem na prvním obrázku je odrůda ´Marshall Okayma´, kterou jsem viděl jednou v životě a i to ne u nás. Z toho se dá usuzovat, že bude mít spíše sbírkový význam.
Makamik.jpg
Některé jabloně mají krásné květy i plody, u jiných je silnější  jenom jeden efekt. Některé odrůdy okrasných jabloní mají i barevně výrazné listí. Zejména v období rašení bývá červené až bronzové barvy, uprostřed léta však barva listů není úž obvykle tak výrazná. Na obrázku je odrůda ´Makamik´, jehož plody jsou červené barvy a jsou poměrně velmi dekorativní.
Van Eseltine.jpg
Tak tady máme odrůdu ´Van Eseltine´. Vyznačuje se vázovitým vzrůstem. V dolní části je úzká, nahoru se rozšiřuje. Je vhodná i do menších zahrad. V květu je úžasná, nádherná, rozkošná. Plody jsou ovšem dost nezajímavé, hnědo zelené barvy.
John Downii.jpg
Občas se v prodeji vidí odrůda ´John Downii´. Má poměrně velké protáhlé plody žlutě oranžové barvy. Pro někoho je to velmi hezká odrůda, mé srdce si však nezískala. Plody dozrávají od konce srpna do začátku září a hned ve velkém padají na zem, kde brzo hnijí. Vždy je kolem nich mnoho včel a vos. Uměl bych si představit tuto jabloň v nějakém trvalkovém záhoně, aby opadané plody nebyly vidět. Do trávníku, k chodníku, nebo dokonce k bazénu bych si tuto odrůdu ale určitě nevysadil.
Red Jade.jpg
Některé jabloně se vyznačují silně převislým růstem. Jednou z nich je odrůda ´Red Jade´. Z bílých květů se vyvinou drobné červené plody.Tuto odrůdu mám moc rád, pro některé situace je přímo výtečná. Kdybych třeba potřeboval pohledově izolovat nepříliš hezké místo s harampádím, určitě bych požádal ´Red Jade´ o pomoc. Nepochybuji, že by mi nechtěla vyjít vstříc.

Everest.jpg
Odrůda ´Everest´byla vyšlechtěna ve Francii. Je to asi moje nejoblíbenější odrůda ze všech okrasných jabloní. Kvete bíle a velmi bohatě, plody zrají až ke konci listopadu, ale již od září na stromech září a jsou již velmi hezké. Tato odrůda  netrpí na padlí ani skvrnitost, na podzim se listy zbarvují do oranžově červené barvy. A co je důležité, relativně dobře se dá u nás sehnat.
Malus yunanensis ssp. Veitchii.jpg
Jabloně jsou opravdu velmi bohatou a různorodou skupinou. Poslední fotografie budou věnovány odrůdám nebo druhům, které mají opět jenom (zatím) sbírkový význam. Jestli jste šikulky, možná se vám podaří je sehnat. V době, kdy píšu tyto řádky se ale spíše domnívám, že se na našem trhu běžně nevyskytují. Růžové plody na obrázku patří botanickému druhu Malus yunanensis ssp. Veitchii.
Red Flash.jpg
Tyto podlouhlé plody patří odrůdě ´Red Flesh´.
Malus transitoria
A rozloučíme se možná trochu překvapivě rostlinou, která snad někomu jako jabloň ani nepřipadá. Nepřipadá, nevypadá, ale je. Jedná se o botanický druh Malus transitoria. Některé jabloně mají opravdu takto "obří" plody. Zvláště u botanických druhů tato velikost nebývá žádnou výjimkou. Jak to tak sleduji, o jabloních by se dalo ještě hodně napsat. Ale všeho s mírou, ať vás neunavím. Kdyby vás ovšem něco zajímalo, klidně se mě zkuste zeptat. Přeji hezké dny a těším se na vaše návštěvy.

Kůra krásných stromů

6. února 2010 v 23:51 | Pavel Ch.
borovice - Pinus wallichiana

Zahrada v období vegetace hýří všema barvama - je veselá, hravá, rozdováděná. Ale zimní příroda mnoho ze své krásy ukryla - listí z mnoha stromů zmizelo, po květech téměř ani památka, jen tu a tam na stromech visí torza plodů. Ale i zimní procházka městským parkem či snad botanickou zahradou nemusí být až tak nudná. Zajímavé pohledy nabízí kůra některých druhů stromů. Je to možná až s podivem, jak může být zajímavá tak "obyčejná" věc, jakou je kůra.
bříza - Betula albosinensis 'Red Panda'

Kůra některých stromů navíc díky svým specifickým vlastnostem výrazně vstoupila do dějin lidstva a pro některé země světa se stala výrazným hospodářským produktem. Například dub korkový, kterého kůra se zpracovává na korek je významnou hospodářskou rostlinou Španělska, Portugalska a některých zemí severní Afriky.
dub korkový - Quercus suber

Kůra jiných druhů dubů se používá k barvířským účelům, naopak kůra dubu letního i dubu zimního se používá jako technický prostředek pro zpracování kůže. Kůra těchto dubů má i léčivé vlastnosti a používá se pro vysoký obsah tříslovin zejména ve formě koupele např. proti hemeroidům, při léčbě omrzlin nebo proti pocení nohou.
dub - Quercus fraineto
Dalším stromem se vzácnou kůrou je naše domácí a dobře známá vrba bílá. Kůra vrby bílé obsahuje třísloviny, glykosidy, salicin a celou řadu doprovodních látek. Právě salicin obsažený v kůře vrby tvoří základní léčební efekt léků typu aspirin. Vrbová kůra působí proti bolestem různého typu, v lidovém léčitelství se používá k léčení ran, spálenin, proti krvácení, na zmírnění revmatických bolestí nebo jako regenerační koupel.
vrba bílá - Salix alba
Ze stromů s léčivou kůrou nelze zapomenout ještě na chinovník. Tato zajímavá jihoamerická rostlina nabídla vůbec jako první, účinný lék proti jedné z nejnebezpečnějších nakažlivých nemocí - malárii. Od úsvitu lidských civilizací si tato nemoc vybrala krutou daň, naději všem nemocným přinesl až objev chinovníku - stromu s hořkou kůrou. A typickou vůni skořicového koláče má nakonec na svědomí taky jenom kůra - krásně zkroucená a trochu poeticky vyhlížející kůra tropického stromu - skořicovníku.
proužky skořicové kůry (uprostřed) - Cinnamonum

javor - Acer grosseri

Kromě všech užitečných vlastností kůry je tu ještě jedna, neméně důležitá - kůra totiž může být i krásná. Rozličné kresby, textury i barvy kůry dokážou zejména pro vnímavé pozorovatele připravit nevšední estetický zážitek. Ať jsou to světlé proužky některých javorů, zajímavé mnohobarevné šupinky platanů, hrubé rýhy dubových kmenů, či jen z mladické lehkomyslnosti vyrytá srdíčka v bukové kůře.
metasekvoj - Metasequoia glyptostroboides
eukalypt - Eucalyptus dalrympleana

topol bílý - Populus alba

Gaultheria, aneb libavka

23. listopadu 2009 v 17:48 | Pavel Ch.
V zahradních centrech, zahradnictvích a často i v prodejnách s květinami se od konce léta velmi často objevuje milá, veselá a krásná rostlinka. Na první dojem někomu připomíná brusinku, ale je to rostlina přece jenom trochu jiná. S brusinkou sice patří do jedné čeledi
- velké rodiny vřesovcovitých rostlin. Naše krasavice s výraznými plody se jmenuje Gaultheria, v jazyce českém pak libavka. Tato rostlina pochází ze Severní Ameriky. Tam rostou i jiné druhy než je tato: Některé z těchto druhů jsou dokonce jedlé, původní obyvatele Ameriky je využívají ve své kuchyni. Libavka z obrázku - celým jménem Gaultheria procumbens jedlá není, ale není také ani jedovatá. Je to ovšem rostlinka velice líbezná, snad proto také dostala jméno libavka. Dá se hezky využít na několik způsobů - a my si nyní řekneme jak.
Libavka jako podzimní dekorace. Jestli máte v oblibě romantická zákoutí, případně barevné podzimní aranžmá, s libavkou budete nejspíše kamarádi. Pro skromný efekt stačí opravdu málo. Plastový květináč je dobré ukrýt do přírodního nebo keramického obalu. Dáte-li k libavce ještě nějaký doplněk, třeba vázu s větvičkami v podzimních barvách, pár sesbíraných plodů z parku, nebo jako je na obrázku - jednu skímii, máte skoro vyhráno - podzimní dekorace je na světě a může zdobit vaše okno, balkón, či terasu.
Libavka jako vánoční dekorace. A až se vám pohled na libavku v podzimním šatu okouká, stačí vyměnit rekvizity a s nevelkým úsilím máte z libavky stejně zajímavou dekoraci vánoční. Postačí pár nových ozdůbek s motivem Vánoc a podzimní nálada se najednou změní na náladu vánoční. Stále ale mluvíme o venkovních dekoracích, protože libavce to nejlépe svědčí venku.
Libavka doma. I když je libavce venku nejlíp, neznamená to, že domů nesmí. Jako něžná ozdoba interiéru se uplatní výborně. V zahraničí se často aranžuje do velkolepých vánočních kompozic, kde její červené plody výrazně přitahují pozornost. Také ji klidně můžete nechat zcela osiřelou, bez honosného doprovodu velkolepých doplňků. V teplém interiéru se suchým vzduchem ale libavka dlouho nevydrží. Její listy ztratí svěže zelenou barvu a plody se mírně zmenší. Než se tak stane, tak Vánoce většinou už skončí. Povánoční záchrana libavky z teplého interiéru většinou nekončí moc dobře. V porovnání s kyticí růží či gerber ale libavka vydrží v interiéru mnohem delší dobu, přičemž může být stejně krásná jako květiny řezané.
Libavka na zahradě. Abychom nezapomněli. Libavka může celoročně růst venku. Je to zcela mrazuvzdorná rostlinka, která svým půvabem může přizdobit lecjaké vřesoviště. Její nároky na prostředí jsou ale dost specifické. Je to silně kyselomilná rostlina, která vyžaduje stejnou rašelinnou půdu jako rododendrony, vřesy či borůvky. Při vysazování libavek se často dělá stejná chyba. Obvykle výsadba probíhá tak, že se vykope o něco větší jamka, než je velikost pěstitelské nádoby. Tam se přisype trochu rašeliny a čeká se na efekt, který ne a ne přijít. Podívejte se na šipku na obrázku. Ta ukazuje na výhonek, které libavka tvoří ráda a často.Tyto výhonky se dostávají půdou a postupně obsazují volný prostor kolem mateřské rostliny. Tyto výhonky však rostou pouze v rašelinné půdě. Jakmile přijdou ke klasické ornici, zastaví se v růstu a místo obsazování prostoru nedělají nic. Proto libavku vysazujte tak, že vykopete v záhoně lůžko hluboké minimálně 30 cm a široké alespoň 40 cm (může být i více). Původní zeminu přesuňte jinam, třeba na kompost. Vzniklou jámu vyplňte čistou rašelinou, či směsí rašeliny a ostrého říčního písku. Poté zkuste prstíky jemně narušit kořenový bal. To se dělá proto, aby kořínky nebloudily pořád dokola v rámci původního balu, ale aby se snadněji dostaly do prostoru. A také nezapomeňte, že rašelina nemá skoro žádné živiny. Takže v době růstu zalévejte a také opatrně přihnojujte. A libavka se potom bude líbit. Mnoho radostí s libavkou přeje Zahradník na cestách.

Jedlé kaštany

15. října 2009 v 23:00 | Pavel Ch.

V tuto podzimní dobu často přichází řeč na kaštany. Mluví se o těch koňských i o těch jedlých. Ale hned na začátek by bylo záhodno říct, že z pohledu čistě botanického nemají tyto plody mezi sebou příliš společného, snad s výjimkou hnědé barvy semen. Oba stromy patří do jiných čeledí a také se používají odlišně. A zatímco o tzv. koňském kaštanu - správně jírovci, se toho ví hodně, jedlý kaštan - správně kaštan setý, je pořád tak trochu nepoznaný.
Kaštany tvoří velké, někdy dokonce mohutné stromy, zdálky trochu podobné dubům. Však jsou také s nimi příbuzné. Kaštany rostou přirozeně v oblasti Malé Asie, na Kavkazu a podle některých zdrojů i v Severní Africe. Plody kaštanů, mimochodem nutričně mimořádně hodnotné, ve velké míře využívali staří Řekové, kteří nakonec dali stromu i jméno (strom se jmenuje podle starého řeckého města Castania).
O evropské rozšíření kaštanů se ale asi nejvíce zasloužili Římané, kteří tyto stromy velmi uznávali. Proto je také často vysazovali - a to nejenom doma, ale ve všech možných místech jejich vlivu. Při projížďce horskými lesy v Itálii uvidíte z kaštanů vysázené obrovské porosty.
Italové plodům kaštanů říkají "maroni" a pod tímto názvem se v Evropě také často prodávají.

Kaštany lze upravovat všelijak, třeba v cukrářství se z plodů dělá sladká pasta či pevnější pyré. Energetická bomba je to, ale také velká pochoutka. V některých zemích se toto kaštanové pyré vyrábí ve velkém a v supermarketech tuto dobrotu běžně koupíte. Prodává se silně zmražené a tvarem často připomíná klasické balení másla. Někdy jsou mezi jednotlivými značkami této dobroty poměrně velké cenové rozdíly. Ty levnější se občas pančují - neboli šidí - pastou z vařených fazolí, která má podobnou barvu, ne však chuť.
Nejčastější a snad i nejjednodušší úpravou jedlých kaštanů je pečení. Hnědá slupka kaštanů se musí malinko naříznout, nejraději špičkou nože a nejlépe do kříže. Poté se dají kaštany na starou pánev nebo do starého hrnce (to je důležité, neboť při pečení se pánev nebo hrnec barví tak, že je skoro nemožné ho dostat do původního stavu) a na slabém ohni se za stálého promíchávaní pomalu pečou. Hotové jsou za deset až patnáct minut. Hned za tepla se oloupou a můžou se baštit. Při nákupu v supermarketu dávejte pozor na kvalitu. Když se tyto plody skladují dlouho v suchu, často zcela seschnou a jsou tvrdé jako kámen. Při pečení se to nevylepší, možná i naopak. Nejlepší kaštany jsou čerstvé - čím déle se skladují, tím je chuť slabší.

V některých evropských městech pečené kaštany přímo podbarvují podzimní atmosféru. Prodejci pečou kaštany přímo na chodníku a jejich vůně se line ulicí. Do kornoutku vám pak nasypou kaštany čerstvě upečené a milenci, rodiče s dětmi i dospěláci si pochutnávají na jejich lahodné chuti. Třeba předvánoční Vídeň by bez pečených kaštanů zajisté postrádala kousek své typické atmosféry. Kdo může ochutnat - přeji mu dobrou chuť - a kdo ne, snad bude mít štěstí někdy příště.
Máte svůj oblíbený recept na úpravu jedlých kaštanů? Tak neváhejte a přidejte dobrou radu, nebo vlastní zkušenosti.

Není šípek jako šípek

8. října 2009 v 0:08 | Pavel Ch.
Při podzimních toulkách krajinou je potkáváme kolem polních cest, na okrajích lesů, ve stráních i na loukách, někdy také hned kousek za koncem obce či městečka, kde bydlíme. Řeč je o planých růžích, které se na nám v podzimním čase představují ve své plné kráse. Barevné plody planých růží snad pozná i malé dítě. Jsou to přeci ty šípky, co babička sbírá do čaje.
Plody planých růží jsou ceněné jako hodnotná léčivá rostlina, používají se od pradávna. Víme, že již v antickém Řecku nebo za dob Římské říše byly růže jako léčivé rostliny velmi uctívany. Plody růží, známé šípky, totiž obsahují mnoho vitaminu C. To je ale dobře známá věc. Méně se však ví, že vitamín C není v šípku uložen na věky. Skladováním se vitamin C ztrácí, až zmizí úplně. Proto se doporučuje provětrat své zásoby, a ty starší než rok vyřadit z užívání. I když se to možná nejeví jako dobrá zpráva, přichází rozhodně v nejlepší dobu. Vždyť je nejlepší čas nasbírat šípky čerstvé, ještě plné vitamínů.
Šípkový čaj, či jiné produkty ze šípků zvyšují odolnost vůči infekčním nemocem, podporují celkovou imunitu organizmu, nebo pomáhají při léčbě průduškových potíží. Kvůli vysokému obsahu vitamínu C kdosi pro růže vymyslel přezdívku "pomeranč severu". Pravda, nasbírat kilo běžných pomerančů nedá asi stejnou práci, jako nasbírat kilo šípků, ale dejme tomu, že na tomto názvu něco je.
Když se u nás řekne šípek, obvykle si představíme jednu barvu, jeden tvar a jeden rozměr. I když i u nás roste více druhů planých růží, rozdíly mezi jednotlivými plody nevidíme příliš zřetelně. Existuje však celá řada botanických růží, které mají plody o dost jiné, často velmi dekorativní. Například v Anglii se tyto druhy teší poměrně velké oblibě. Kdo má velkou zahradu, často nějakou "planou" růži pěstuje.
A že není šípek jako šípek? Podívejte na tu krásu, variabilitu či rafinovanost. Jedny jsou malé, druhé macaté, další protáhlé, a některé zase mírně ostnité. Světlé i tmavé, oranžové, světle či tmavě červené.
Kdybych to na vlastní oči neviděl, nikdy bych nevěřil, že ten nejobyčejnější vitamin C může mít tolik druhů krásného balení.

Pernettya

26. září 2009 v 22:45 | Pavel Ch.
Pernettya
patří do velké rodiny vřesovcovitých rostlin. Existuje větší množství druhů, ale na náš trh se prakticky dostává jenom jeden z nich, a to je Pernettya mucronata, včetně několika odrůd. Tyto odrůdy se mezi sebou liší především barvou plodů. Pernettye jsou stálezelené keříky, které můžou dorůstat do výšky kolem 40 cm. Podobně jako většina vřesovcovitých rostlin i tento druh vyžaduje kyselou půdu a vlhké prostředí. Nejlépe se ji daří v polostínu a u nás také v chráněné poloze, případně s lehkou zimní přikrývkou.

Pernettye je oblíbená zejména kvůli plodům, které jsou nesmírně dekorativní. A dostáváme se tím k nejčastějšímu dotazu ohledem pěstování těchto pozoruhodných rostlin. Pernettye se každoročně od začátku podzimu objevují v naších zahradních centrech a vzbuzují oprávněný zájem zákazníků. Z počáteční euforie se ale může vyvinout i moment rozčarování. Komu se povede rostlinu vysadit tak pečlivě, aby bez následků přežila zimu, časem zjistí, že rostlina už netvoří plody. Není to chybou pěstování, ale na vině - dá li se to tak vůbec říct, jsou opylovací poměry. Pernettya je dvoudomou rostlinou, takže někteří jedinci jsou samčího pohlaví a jiné samičí. Aby vznikly plody, musí vedle samičí rostliny růst i pořádný táta. A zde je ten problém. Do prodejen se v absolutní většině dováží jenom holčičí - plodící rostliny. U pěstitele ve školce rostou ale i samčí jedinci, kteří se o opylení postarají.

Je to možná trochu dáno tím, že tyto rostliny jsou v zahraničí vnímány zejména pro podzimní dekoraci truhlíků a oken. Z hlediska obchodníka je žádouci aby si "správný zákazník" rostlinku rok co rok kupoval novou. Proto kolikrát ani není vůle samčí rostlinky vlastně prodávat. V zájmu objektivity ale nutno dodat, že některé pěstitelské firmy tyto samčí rostliny nabízejí. Vůbec ale nejsou atraktivní - a tak je velmi často prodejci nechtějí ve svých provozovnách nabízet. Řešení situace není snadné. Kdo chce tuto rostlinu trvale pěstovat, musí trpělivě hledat firmu, která nabízí i samčí typy. Anebo postupovat tak, jak to dělají jenom opravdoví nadšenci. Sesbírají zralé plody, vyberou semínka a zkouší z nich dopěstovat malé rostlinky. Ty pak nějakou dobu piplají, až s nich vypěstují dospělé rostliny. Jestli mezi nimi bude i samčí exemplář, vyhráli.
Udržet pernettyi při životě není při troše laskavé péče až tak obtížné, díky komplikovaným opylovacím poměrům je však její pěstování ale mnohem méně zábavné, než jak se všeobecně uvádí.

Skimmia

24. září 2009 v 8:51 | Pavel Ch.
Skímie ani nezaklepaly a vtrhly na náš zahradnický trh tak před 13-15 lety. Už jsou tady dost dlouho, abychom je prokoukli, ale stále se to nějak nedaří. A tak na základě mnoha opakovaných žádostí přináším několik základních informací. Tento stálezelený keřík vyžaduje stanoviště ve stínu či polostínu. Snese neutrální půdu, ale nejlépe mu vyhovuje půda kyselejší, vlhká a humusovitá. Stanoviště by mělo být ve chráněné poloze, trvalá vysoká vlhkost vzduchu je pro skímie velmi prospěšná.
Navzdory tomu, že druhů, ale hlavně odrůd existuje více, nejoblíbenější je zatím samčí kultivar Skimmia japonica 'Rubella'. V západní Evropě se pěstuje jako tradiční "vánoční" rostlina. Podobně jako u nás tzv. vánoční hvězda. Krásné tmavé květní pupeny vytváří při dlouhé vegetační době. Když je horší rok, pupeny jsou řídké a rostlina není příliš hezká. Rostlinky z dovozu jsou tak krásné proto, že se obvykle pěstují pod sklem nebo ve fóliovníku. Po výsadbě rostliny na záhon je složité udržet ji v tak krásném stavu, v jakém byla v době prodeje.
Nejlepší využití má tato rostlina jako krátkodobá dekorace v osázených nádobách. I když pojem krátkodobá dekorace je velmi ošidný. Jestli rostlina zůstane krásná od září do dubna příštího roku, není to až tak krátkodobý efekt. Třeba ve srovnání s kyticí růží.

Odrůda 'Rubella' je na našem trhu jednoznačně nejčastější. Je to samčí, jinými slovy klukovská rostlina, která nikdy neplodí. V případě touhy po červených kuličkách potřebuje pěstitel ještě nějakou samičí odrůdu, ty jsou však na našem trhu vzácné. Jednou z mála samičích odrůd je 'Olympic Flame'. Pro tento případ mnohem lépe poslouží botanický druh Skimmia reevesiana, která je jednodomá. Přeloženo do normální řeči to znamená, že na každé rostlině se můžou vytvářet plody bez nutné přítomnosti jiného opylovače. Na obrázku je Skimmia reevesiana s plody.

V roce 2007 byl na holandském školkařském veletrhu Plantarium představen nový kultivar skímie - Skimmia japonica 'Magic Marlott'. Tento kultivar porotu okouzlil natolik, že získal hlavní cenu celého veletrhu. Letos jsem tuto krásnou odrůdu skímie zaregistroval již i na našem trhu.
 
 

Reklama