Každým rokem oblétají svět úchvatné fotografie z parku Keukenhof, který se rozprostírá nedaleko od nizozemského městečka Lisse. Park vznikl těsně po válce a celé to vlastně způsobil tehdejší starosta města. Navrhl pěstitelům cibulovin aby vytvořili společnou expozici cibulovin, která přitáhne turisty a podnítí zájem o tyto rostliny. Pěstitelé na tento návrh slyšeli a darovali do společného něco ze své produkce. Na tomto principu park funguje dodnes. Starostova myšlenka se absolutně naplnila.
Z nenápadného parku se stala jedna z největších zahradnických atrakcí Evropy. Za ta léta park Keukenhof získal statut největšího parku cibulovin v rámci celého světa. Holanďané také tvrdí, a asi to těžko někdo vyvrátí či potvrdí, že Keukenhof je v jarním období nejfotografovanějším místem světa. Park je pro veřejnost otevřený jenom relativně krátkou část roku. Zhruba od poslední třetiny března asi do poloviny května. Prostě když cibuloviny kvetou. Pak se brány
zavřou
a otevřou se pro návštěvníky zase až příští jaro. V době sezóny park navštěvuje přibližně 80 tisíc lidí každý týden. No, možná to tvrzení o nejfotografovanějším místě světa v jarním období, má i něco do sebe.
Park se rozprostírá na ploše 35 hektarů a je zde pro návštěvníky k dispozici asi 15 km chodníků a stezek. Roste tu celkem 87 druhů stromů, v celkovém množství asi 2500 kusů. Květy parku není snadné spočítat. Ale protože tu mají v papírech pořádek, přece jenom nějaká čísla existují. Vysazuje se zde asi 7 miliónů cibulí různých druhů - hlavně hyacinty, narcisy a samozřejmě tulipány. Ty vedou - je jich tu zhruba 4,5 miliónů.
Největší zábava však je, že všechno se tu vysazuje každý rok znova a znova. V jiných kombinacích, jiných záhonech a na jiných místech. To proto, aby park byl zajímavý a krásný a každý rok celkem jiný. A všechno ručně - samozřejmě. Ve většině případů se cibulky vysazují ve třech vrstvách, aby v parku vždy něco kvetlo od března až do května. Nejdříve sněženky, bledule, krokusy, potom narcisy, hyacinty a už vzpomínané tulipány.
Park Keukenhof je opravdu unikát, který stojí za to vidět, alespoň jednou za život. Ale i kolem je to velmi zajímavé. Lány rozkvetlých cibulovin a milióny květů. Opravdu nepřeháním. Stačí si trochu přivstat a vyrazit do pravé nizozemské dopravní špičky a sunout se pomalu v dlouhých koloniích podél polí. Když vycházející slunce osvětluje barevné pruhy z květin, opravdu to stojí za to. A až se vrátíte domů a po čase si v zahradnictví nebo v nějakém velkém marketu koupíte jeden hyacint pro radost, možná mu budete moct s trochou nadsázky říct: " jo kamaráde, tebe už jsem někde viděl".
Zde hledá