...zahrada - nejkrásnější obývák ...

Říjen 2009

V listopadu si přečtěte

31. října 2009 v 21:06 | Pavel Ch. |  Upoutávky na články v časopisech
Z velké rodiny jehličnanů se největší oblibě těší ty druhy a odrůdy, které jsou barevně zajímavé a atraktivní. Kromě zelených odrůd existuje celkem bohatá skupina kultivarů, u kterých převažuje zlatě žluté, nebo naopak šedě modré vybarvení. Ty se také někdy označují jako stříbrné. A právě tuto skupinu si představíme trochu podrobněji v listopadovém čísle časopisu Flóra na zahradě ( www.floranazahrade.cz ).
V časopise Flóra na zahradě ( www.floranazahrade.cz ) vyjde v listopadu také další článek o zahradnickém cestování. Navštívíme ukázkovou zahradu Jana Boomkampa, která leží na okraji nizozemského města Borne. Tento komplex ukázkových zahrad je opravdu pozoruhodný, a stojí za vidění. Rozhodně si někdy tyto zahrady představíme i na tomto blogu. Podrobnější reportáž v časopise přináší kromě mnoha obrázků také důležité kontakty a turistické informace.
Časopis Zahrádkář ( www.zahradkari.cz ) dává nahlédnout pod pokličku tvořivé práce Zahradníka na cestách. Krátká reportáž "Zahrada na zelené louce" právě tady ukazuje, jak se postupně mění oraniště za rodinným domem na klasickou rekreační zahradu. Je to vskutku optimistický pohled na zakládání zahrad, neboť ukazuje, jak krátká doba někdy stačí na to, aby nově založená zahrada mohla vypadat hezky.

Situace zahrady v září 2007
Situace stejného místa z jiného úhlu v červenci 2008
Milovníkov záhrad a záhradníckeho cestovania hlavne zo Slovenska, pozveme v novembri na malý výlet za more. Presnejšie povedané, iba za blízke more, do krajiny najkrajších trávnikov, starých stromov a suchého humoru lordov. S časopisom Dom a Byt (www.domabyt.sk) pri návšteve Anglicka zavítame do mesta vzdelania. Z pohľadu Záhradníka na cestách si pozrieme Oxford. Zelených zákutí je tu naozaj dostatok, ale naším hlavným cieľom bude botanická záhrada v tomto meste. Mimochodom - je to najstaršia botanická záhrada vo Veľkej Británii.
Tento článok bol pôvodne avizovaný na október, ale z technických dôvodov bolo jeho vydanie presunuté až o mesiac neskôr. Ospravedlňujem sa za to, a ďakujem za pochopenie.


Leonardslee Gardens – procházka v údolí rododendronů

30. října 2009 v 21:19 | Pavel Ch. |  Anglie
V jihovýchodní Anglii, v hrabství West Sussex, relativně nedaleko od města Horsham, se nachází jedna z nejpozoruhodnějších "rododendronových" zahrad Velké Británie. Samotné začátky vzniku této zahrady zasahují až do roku 1889, kdy Sir Edmund Loder zakoupil pozemky, na kterých se zahrada nyní rozkládá. Tato zahrada, možná by bylo přesnější označení park, se nachází v půvabném údolí soustavy sedmi kaskádovitě rozmístěných jezer.
Příznivá klima, vlhký vzduch a mírně kyselá půda ve svazích kolem jezer přímo předurčovaly tato místa k výsadbě vřesovcovitých a jiných kyselomilných rostlin. Proto hned po zakoupení pozemku zde začal pan Loder vysazovat různé druhy rododendronů i azalek. Tyto sbírky nadále rozšiřoval o nové a nové druhy a odrůdy, často osobně dovezené ze svých botanických expedicí.
Velké plochy vodní hladiny jsou výtečným útočištěm pro celou řadu druhů vodního ptactva. Hnízdí tady labutě, divoké kachny i husy, které se těší velké oblibě turistů i místních lidí. Nakonec vztah ke kachnám i divokým husám je u Angličanů tradičně velmi vřelý. Na vlastní oči jsem viděl kachnu s celým houfem svých nezletilých potomků, která přecházejíc rušnou londýnskou křižovatku na chvíli zcela zastavila dopravu. Obešlo se to pochopitelně bez troubení a projevů nervozity. Ale to už trochu opouštíme naše téma. Z dalšího živočišstva za zmínku ještě stojí kolonie klokanů, kterou se v uzavřené části parku chovají již hodně dlouhou dobu.
V záplavě zeleně vyniká žlutá barva odrůdy javoru klenu (Acer pseudoplatanus 'Prinz Handjery'). Oranžová barva na obrázku vlevo patří azalce (Azalea 'Gloria Mundi').
Rodina Loderů, mimochodem v zahradnickém světě mimořádně uznávaná, je dodnes majitelem této půvabné zahrady. Každá generace této rodiny se na současném vzhledu zahrady podepsala, a tak se stalo, že dnes je zahrada mimořádně oblíbená a hojně navštěvovaná. I když rododendrony spolu s azalkami jsou tím největším lákadlem, zdaleka nejsou jedinou atrakcí.
Mimořádně krásné a pozoruhodné je rozsáhlé alpinum, které bylo založeno už v roce 1900. Dřeviny vysazené při založení alpina vyrostly do impozantních rozměrů. Alpinum je podle turistických příruček nejkrásnější právě v květnu, kdy zde rozkvétají japonské azalky, pierisy, i žlutě kvetoucí štědřence (na obrázku).

Gerberoy - středověk na dosah ruky

24. října 2009 v 15:45 | Pavel Ch. |  Francie
Francouzská vesnička Gerberoy patrně nepatří k největším francouzským atrakcím, proto také není - alespoň u nás - příliš známá. Nakonec není se čemu divit, Francie má tolik turistických lákadel, že na nějakou vesničku už nezbylo v nabídkách cestovních kanceláří příliš místa.
Nejbližším větším městem poblíž Gerberoy je Beauvais. Gerberoy najdete v regionu Picardie (severní Francie), při hledání na mapě však musíte být velmi pozorní. Vesnička zabírá plochu kolem 4 a půl kilometru čtverečního, proto jí na mapách patří ta nejmenší možná tečka. Gerberoy je typická středověká vesnička s hrázděnými domy, kamennými uličkami a pěkně pohnutou historií.Místní si zakládají na tom, že je ušetřena od nepatřičných projevů civilizovaného byznisu. Nenajdete zde bilboardy, houští elektrického vedení ani nevkusné prodejny se suvenýry.

Gerberoy má kouzelnou atmosféru, kterou ještě podtrhují keře růží a mnoho úchvatných hortenzií. Také se tomuto místu říká vesnice růží, ale v čase naší návštěvy už byly za horizontem svého rozkvětu. Zato hortenzie byly v plné síle a hrály všemi barvami. Hortenzie v sousedství starých pestrobarevných domů vypadají opravdu kouzelně, a v srpnu jsou tím nejhezčím, co místní vegetace nabízí.

Pro zahradníka na cestách je nejzajímavější pozorovat rostliny vysázené kolem domů, ale nakoukli jsme samozřejmě i jinam. Například na štíty domů...
..., ale i do místního kostelíka,
...přes okýnko do restaurace....
...ale i škvírou v plotě na obyčejnou soukromou zahrádku...

... a nakonec se můžeme pokochat i pohledem do příjemné zemědelské krajiny...

Jedlé kaštany

15. října 2009 v 23:00 | Pavel Ch. |  O rostlinách

V tuto podzimní dobu často přichází řeč na kaštany. Mluví se o těch koňských i o těch jedlých. Ale hned na začátek by bylo záhodno říct, že z pohledu čistě botanického nemají tyto plody mezi sebou příliš společného, snad s výjimkou hnědé barvy semen. Oba stromy patří do jiných čeledí a také se používají odlišně. A zatímco o tzv. koňském kaštanu - správně jírovci, se toho ví hodně, jedlý kaštan - správně kaštan setý, je pořád tak trochu nepoznaný.
Kaštany tvoří velké, někdy dokonce mohutné stromy, zdálky trochu podobné dubům. Však jsou také s nimi příbuzné. Kaštany rostou přirozeně v oblasti Malé Asie, na Kavkazu a podle některých zdrojů i v Severní Africe. Plody kaštanů, mimochodem nutričně mimořádně hodnotné, ve velké míře využívali staří Řekové, kteří nakonec dali stromu i jméno (strom se jmenuje podle starého řeckého města Castania).
O evropské rozšíření kaštanů se ale asi nejvíce zasloužili Římané, kteří tyto stromy velmi uznávali. Proto je také často vysazovali - a to nejenom doma, ale ve všech možných místech jejich vlivu. Při projížďce horskými lesy v Itálii uvidíte z kaštanů vysázené obrovské porosty.
Italové plodům kaštanů říkají "maroni" a pod tímto názvem se v Evropě také často prodávají.

Kaštany lze upravovat všelijak, třeba v cukrářství se z plodů dělá sladká pasta či pevnější pyré. Energetická bomba je to, ale také velká pochoutka. V některých zemích se toto kaštanové pyré vyrábí ve velkém a v supermarketech tuto dobrotu běžně koupíte. Prodává se silně zmražené a tvarem často připomíná klasické balení másla. Někdy jsou mezi jednotlivými značkami této dobroty poměrně velké cenové rozdíly. Ty levnější se občas pančují - neboli šidí - pastou z vařených fazolí, která má podobnou barvu, ne však chuť.
Nejčastější a snad i nejjednodušší úpravou jedlých kaštanů je pečení. Hnědá slupka kaštanů se musí malinko naříznout, nejraději špičkou nože a nejlépe do kříže. Poté se dají kaštany na starou pánev nebo do starého hrnce (to je důležité, neboť při pečení se pánev nebo hrnec barví tak, že je skoro nemožné ho dostat do původního stavu) a na slabém ohni se za stálého promíchávaní pomalu pečou. Hotové jsou za deset až patnáct minut. Hned za tepla se oloupou a můžou se baštit. Při nákupu v supermarketu dávejte pozor na kvalitu. Když se tyto plody skladují dlouho v suchu, často zcela seschnou a jsou tvrdé jako kámen. Při pečení se to nevylepší, možná i naopak. Nejlepší kaštany jsou čerstvé - čím déle se skladují, tím je chuť slabší.

V některých evropských městech pečené kaštany přímo podbarvují podzimní atmosféru. Prodejci pečou kaštany přímo na chodníku a jejich vůně se line ulicí. Do kornoutku vám pak nasypou kaštany čerstvě upečené a milenci, rodiče s dětmi i dospěláci si pochutnávají na jejich lahodné chuti. Třeba předvánoční Vídeň by bez pečených kaštanů zajisté postrádala kousek své typické atmosféry. Kdo může ochutnat - přeji mu dobrou chuť - a kdo ne, snad bude mít štěstí někdy příště.
Máte svůj oblíbený recept na úpravu jedlých kaštanů? Tak neváhejte a přidejte dobrou radu, nebo vlastní zkušenosti.

Parádní propagace psů

11. října 2009 v 23:03 | Pavel Ch. |  Slovensko
(Poněkud atypická reportáž Zahradníka na cestách ze Světové výstavy psů v Bratislavě)

Přátelé psů přijeli představit porůznu populární psí plemena. Přivítala je Petržalka, protože právě v Petržalce postavili pavilony přizpůsobené pojmout pořádnou porci psů. Do Petržalky (sídliště v Bratislavě) přicestovali pejskaři z Polska, Portugalska, Plzně, Prostějova i poměrně poklidného Pezinku. Podle preferencí pomalu půlka planety přijela představit pejsánky i psiska. Potěšit se psími parádami přijelo pozitivně připravené publikum.

Povídám si - pavilony postavili poněkud pochmurně. Parkoviště plná, prostory přeplněné. Psi ale působí pohodově. Povětšinou pochopitelně. Pár psů poštěkává, převážně polehávají pod přikrývkou či procvičují poslušnost. Před porotci psi prvně pobíhají, potom precizně pózují. Pěkné psí představení, přímo pohádka!

Pozoruji i překvapivé prvky. Psí povoz pro pidipejska. Pěkný paradox!
Poté pokukuji po pozitivním počinu. Pročpak právě plastové pomůcky pro přežití porostu ? - ptám se překvapeně.
Proti psímu pomočení přeci. Páni - parádní přístup pořadatele! Posílám pochvalu - příroda pravděpodobně přežije!
Pomalu přišel podvečer. Pociťuji příjemné přepejskování. Pejsci přestávají pózovat, porotci přestávají počítat. Přestávám proto psát. Přeji pěkný prožitek. Příště píšu opět postaru. Přísahám!

Není šípek jako šípek

8. října 2009 v 0:08 | Pavel Ch. |  O rostlinách
Při podzimních toulkách krajinou je potkáváme kolem polních cest, na okrajích lesů, ve stráních i na loukách, někdy také hned kousek za koncem obce či městečka, kde bydlíme. Řeč je o planých růžích, které se na nám v podzimním čase představují ve své plné kráse. Barevné plody planých růží snad pozná i malé dítě. Jsou to přeci ty šípky, co babička sbírá do čaje.
Plody planých růží jsou ceněné jako hodnotná léčivá rostlina, používají se od pradávna. Víme, že již v antickém Řecku nebo za dob Římské říše byly růže jako léčivé rostliny velmi uctívany. Plody růží, známé šípky, totiž obsahují mnoho vitaminu C. To je ale dobře známá věc. Méně se však ví, že vitamín C není v šípku uložen na věky. Skladováním se vitamin C ztrácí, až zmizí úplně. Proto se doporučuje provětrat své zásoby, a ty starší než rok vyřadit z užívání. I když se to možná nejeví jako dobrá zpráva, přichází rozhodně v nejlepší dobu. Vždyť je nejlepší čas nasbírat šípky čerstvé, ještě plné vitamínů.
Šípkový čaj, či jiné produkty ze šípků zvyšují odolnost vůči infekčním nemocem, podporují celkovou imunitu organizmu, nebo pomáhají při léčbě průduškových potíží. Kvůli vysokému obsahu vitamínu C kdosi pro růže vymyslel přezdívku "pomeranč severu". Pravda, nasbírat kilo běžných pomerančů nedá asi stejnou práci, jako nasbírat kilo šípků, ale dejme tomu, že na tomto názvu něco je.
Když se u nás řekne šípek, obvykle si představíme jednu barvu, jeden tvar a jeden rozměr. I když i u nás roste více druhů planých růží, rozdíly mezi jednotlivými plody nevidíme příliš zřetelně. Existuje však celá řada botanických růží, které mají plody o dost jiné, často velmi dekorativní. Například v Anglii se tyto druhy teší poměrně velké oblibě. Kdo má velkou zahradu, často nějakou "planou" růži pěstuje.
A že není šípek jako šípek? Podívejte na tu krásu, variabilitu či rafinovanost. Jedny jsou malé, druhé macaté, další protáhlé, a některé zase mírně ostnité. Světlé i tmavé, oranžové, světle či tmavě červené.
Kdybych to na vlastní oči neviděl, nikdy bych nevěřil, že ten nejobyčejnější vitamin C může mít tolik druhů krásného balení.

Zámek Chenonceau

5. října 2009 v 0:11 | Pavel Ch. |  Francie
Zámek Chenonceau je jedním z nejznámějších a také nejnavštěvovanějších pozoruhodných míst ležících v těsné blízkosti řeky Loiry. Právě sem proudí davy turistů z různých koutů světa, v touze potkat se tváří v tvář s opravdovým kouskem historie. Správa zámku je na turisty perfektně připravena. Průvodcovská služba zde funguje jinak, než u nás. Návštěvník si může vybrat, jestli dá přednost zvukovému průvodci ve formě malého přehrávače se sluchátky, nebo si radši bude důležité informace číst z tištěné brožury.
Mimochodem, tyto brožury jsou v rámci vstupenky k dispozici v různých světových jazycích. A co je pro nás, turisty z malé země důležité, že i v jazycích zcela nesvětových. Takže brožurku s textem dostanou ve svém jazyce například i turisté ze Skandinávie, Holandska, Polska a také my z českých zemí nevyjdeme naštěstí naprázdno. Nebudu však z brožurky opisovat dějepisná data - informací o zámku samotném je všude dostatek. Pohlédněme na toto místo očima zahradníka na cestách, neboť zámek Chenonceau, se svými zahradami je i z tohoto pohledu velmi zajímavý.
Od parkoviště a hlavní pokladny vede k zámku přímá cesta velkolepou alejí platanů. Ale kdo sem vstupuje s touhou poznat krásy zahrad a parků, měl by z této cesty brzo odbočit a šipkou se nechat dovést ke kuchyňské zahradě. Ona je to vlastně typicky hospodářská zahrada, která kdysi patrně sloužila pro zásobování zámku zeleninou, ovocem i květinami. Dnešní funkce zahrady bude podobná, alespoň pro květinovou výzdobu interiérů.
Tato zahrada je stále pečlivě udržovaná a probíhá zde klasická zahradnická "výroba". Květů, zeleniny i ovoce je tu přehršel, jen turisté toto místo trochu míjejí, snad s pocitem, že to nejlepší najdou až na zámku samotném. Ale tato zahrada stojí za zastávku, některá zákoutí jsou opravdu velmi romantická.
Některé zahradnické nápady jsou velmi zajímavé. Jako třeba tento "ovocný sad". Snad by bylo přesnější říct "ovocný živý plot. S místem se musí šetřit, takže výsadba ovocných dřevin lemuje záhony se zeleninou. A aby stromy nestínily zelenině, musí se udržovat v trochu nižším tvaru. Ach jo, už aby se člověk ohýbal i při sběru jablek…
Ještě než přijdete k zámku, můžete od hlavní přístupové cesty odbočit na obě strany za obdivováním těch pravých ornamentálních zahrad v originálním francouzském stylu. V době naší návštěvy však tady probíhaly jakési nezbytné práce, takže focení tím bylo trochu poznamenáno. Ale mísy s muškáty byly v nejlepší možné kondici a nevadil jim ani ruch údržbových prací.
Vstoupíte li do zámku, najednou jste v minulosti. Z té vás vytrhuje jenom občasné hlášení z reproduktorů, které prosí návštěvníky, aby při focení nepoužívali blesk. Známkou současnosti jsou také časté záblesky fotoaparátů turistů, kteří nechtěli nebo nemohli tomuto hlášení porozumět. I když většina kroků směřuje k obrazům a ložnicím slavných, mnoho zajímavého je k vidění i v nejnižším podlaží zámku. Zde jsou zejména kuchyně a technické prostory. Kuchyňské nářadí tady čeká na policích v naději, že se objeví nějaký zámecký kuchtík a vykouzlí něco dobrého pod zub.
Všude v zámku jsou výzdoby z živých květů, alespoň v hlavní turistické sezóně tomu tak bylo. V chodbách i pokojích jsou krásně naaranžované kytice, které podkreslují celkovou náladu a charakter zámku. A v dolních kuchyních jsou místo květin rozmístěné zase bylinky a různé druhy rostlin používaných k vaření.

Zelené figurky

2. října 2009 v 23:28 | Pavel Ch. |  Itálie
Možná jste tyto výtvory už někdy viděli. Buď na živo, nebo alespoň na obrázku. Tvarování rostlin do figur je zcela specifickým zahradnickým oborem. Tyto zelené figurky někdo obdivuje a miluje, jiní je zase kritizují a zatracují. A kupodivu, všichni mají kousek své pravdy. V této věci zachovávám zcela neutrální postavení, ale řekl bych, že je minimálně zajímavé vidět věc okem zahradníka na cestách. Jak tyto figurky vlastně vznikají? A kde? A z čeho? A také k čemu, chtěl bych se někdy zeptat.
V evropském prostředí jsou největšími výrobci tvarovaných figurín pravděpodobně italští školkaři. Právě v Itálii existuje řada firem, které se specializují právě na pěstování různých zelených figurín. Tyto zahradnické firmy mají zcela specifické technické zázemí. Kromě zahradníků tady fungují i svářečské dílny, ve kterých se vymýšlí a také svařují kovové konstrukce, zcela nezbytné pro další tvarování figurín.
Výroba takové figury probíhá v několika etapách. První je ryze zahradnická. Spočívá v dopěstování keře do odpovídající velikosti. Zatím, než se tak stane, kdosi hodně šikovný musí vymyslet a také udělat kovovou konstrukci, která dá příští figurce definitivní tvar. Tyto tvary se musí vymýšlet s velkým obchodním nadáním. Tvar figuríny často rozhoduje o obchodním úspěchu či neúspěchu.
Když je rostlina dost narostlá, dostane se dílny, kde získá svůj nový tvar. Na květináč s rostlinou se navlékne kovová konstrukce a pracovník k této věci vyškolený začne s tvarováním. Dlouhé výhony provléká konstrukcí, ohýbá je a vyvazuje ke konstrukci. Když to sledujete, slyšíte jen cvakání nůžek, kleštiček a občas cinknutí kovu o kov. Práce musí jít rychle, někdy je to pěkný fofr. Vytvarování středně velké figury, jako je třeba ta na obrázku (dole), trvá šikovnému zaměstnanci zhruba půl hodiny. Cvak, cvak, ohnout, přivázat, ohnout, obtočit, ustřihnout, cvak, cvak, pootočit, zamáčknout. Tak a další pán na holení, promiňte na stříhání…

Poté se rostlina vrací se zpátky na produkční plochu, tam musí ještě nějaký čas zotavit po tomto drsném zásahu. Holé pruty keře schované pod konstrukcí ještě musí zregenerovat a na mnoha místech prorašit. Až se rostlina zazelená po celém obvodu, ještě se musí párkrát zastříhnout, aby byla opravdu hustá. Teprve potom je připravena na trh, a může putovat téměř do celé Evropy. Figury zvířátek končí třeba na dětských hřištích, golfové figuríny před vchody do golfových klubů, závodící koně v dostihových areálech. A většina, téměř bez ohledu na tvar a velikost putuje do zahradních center a z nich do soukromých zahrad a firemních areálů.
Zbývá rozluštit poslední otázku, ale odpověď na ní není pro nás příliš povzbudivá. Z čehože se tyto figurky vlastně pěstují? V absolutní většině případů se jedná o druh ptačího zobu. Je to druh nejčastěji označovaný jako Ligustrum ionandrum, správnější jméno je ovšem Ligustrum delavayanum. Ono je skoro jedno, které jméno se vám líbí více. Důležité je, že tento druh ptačího zobu není u nás zimovzdorný (snad až na výjimečné situace), proto se nedá celoročně pěstovat venku. Je možné si podobnou figurku pořídit na terasu a se zimou rostlinu přestěhovat do světlé, ale chladné místnosti chráněné od mrazů.